The Mentalist - Normální život

11. června 2014 v 22:31 | Jájinka
Ani nevíte, jak skvělý pocit to je po tak dlouhé době zase něco napsat! Je to jako kdybych se vrátila o nějaký čas zpátky a byla zas chvilku jen holkou, co chodí do školy... Ani nevím, jak to ze mě vylétlo, ještě navíc tohle téma a tenhle seriál. Ale snad mě trochu dohnaly emoce a právě staré zlaté časy. Tohle byl seriál, který jsem sledovala ještě na střední :) A když jsem se dozvěděla, že to moje oblíbená dvojka, dala dohromady, nějak na mě sedla nostalgie. Tak snad budete mít chuť ke čtení :)


Název: Normální život
Seriál: The Mentalist
Pár: Patrick Jane/Teresa Lisbon
Časové umístění: Po finále 6. řady.
Synopse: Navazuje přímo na epizodu 6x22. Jane s Lisbonovou se vrátili domů do Austinu a ačkoliv toho bylo v Miami řečeno víc než dost, některé záležitosti jsou stále otevřené a pochyby živé.

Její dům voněl po fialkách. Upřímně ho to udivilo, protože z ní fialky nikdy necítil. Ona sama totiž voněla po levanduli, citrónu a něčem, co nedokázal za celé ty roky spolehlivě identifikovat. Párkrát už si myslel, že to má. Borovice. Med. Cesmína. Broskve. Cukrová vata. Dost možná se ta poslední vůně, ten poslední střípek skládačky, neustále měnil, a proto ho nedokázal nikdy spolehlivě identifikovat. Ne že by mu to vadilo. Miloval hry. A tohle byla hra, která se týkala jí, kterou sám se sebou hrozně rád hrál, a která ho nikdy neomrzela a pravděpodobně ani neomrzí.
 

Krásné Vánoce a šťastný nový rok!

24. prosince 2013 v 15:50 | Jájinka
Ač to se mnou stojí opravdu za houby, krásné Vánoce Vám prostě popřát musím :-) Takže šťastné a veselé, hodně zdravíčka, pohody, peněz, štěstí a taky úspěchů!

Myšlenky na psaní jsem se ještě pořád nevzdala, takže pokud to nevzdáte Vy se mnou, pořád je to téma k diskusi. Pokud jste tady a tohle čtete, patří Vám obrovský dík za vytrvalost. Děkuji!

Jájinka


Co vy na to...?

11. července 2013 v 19:27 | Jájinka
Dneska mi v práci trochu "ujely ruce" a místo ořezávání fotek z hokejové kabiny jsem si udělala půlhodinku pro sebe. Pokud vím, šéf si ničeho nevšiml :)) Co myslíte? Ujde to? Jen tak pro vlastní použití... Jelikož Josh je tady opravdu Josh, jiné by asi ani neprošlo :)


 


Setkání v New Yorku - 6.

3. července 2013 v 22:30 | Jájinka
Pro všechny zbloudilé ovečky, které na mě - ačkoliv jsem příšerná (!) - ještě tak docela nezapomněly :) Doufám, že se Vám to i po tak dlouhé pauze bude alespoň maličko líbit. Další kapitola by měla být poslední a potichu hlásím, že první stránka už je na světě. Josh se nám bude muset rozhodnout :) Co myslíte? Jste pro happy end nebo spíš realitu?


Srpen 2010

Po zádech i tvářích mu stékaly pramínky potu. Slunce se do něj opíralo vší silou, tenká stříška z černého plátna zvládla svým milosrdným stínem zahalit jen kapelu za ním. On se smažil. Doslova jako v pekle. Nebýt toho ušlechtilého důvodu, nikdy by do Central Parku uprostřed pětatřiceti stupňových veder nepřišel. Ale na žádost o charitativní pomoc Haiti, které v zimě zasáhlo zemětřesení, nedokázal říct ne. Ostatně nebyl jediný. Před ním i po něm se na tomhle pódiu objevila a objeví spousta dalších lidí. Tak trochu zvráceně ho těšilo, že budou vykoupaní ve vlastním potu stejně jako on.
Jsou to jen dvě skladby, říkal si v duchu. Jedna zazpívaná a jedno sólo na klavír. To už má navíc za sebou. Za moment odsud vypadneš. Někam do stínu.

Zatím živa, zatím zdráva... A snad zase zpátky :-)

4. února 2013 v 22:17 | Jájinka
Ahoj holky! :-)

Ani nevím, jak začít… Snad OBROVSKÝM PODĚKOVÁNÍM všem, kdo sem ještě pořád občas zabrousí a trpělivě čekají.

Uplynulý rok byl strašně hektický. Nejdřív jsem v hrozných zmatcích prolétla zkouškovým a následně jako zběsilá dopisovala absolventskou práci, abych mohla odjet na to mistrovství světa v ledním hokeji (což je jeden z největších životních zážitků), odkud jsem si ale bohužel přivezla nějakou potvoru a skončila v nemocnici. Pak následovaly lázně a odložené závěrečky. No a co potom se mnou? Do práce. Ze zaměstnání v Praze jsem upadla do solidní melancholie (slovo deprese mi připadá moc silné, ale…), nicméně teď tedy dělám to, po čem jsem toužila už někdy v šestnácti letech. Jenže mě to strašně pohlcuje…

Psaní mi strašně, STRAŠNĚ chybí, ale měla jsem strach, že to ve mně už tak nějak není. Psaním se teď vlastně z části živím. Jsem něco jako tisková mluvčí, takže je to denně něco. V poslední době jsem vůbec neměla myšlenky vymýšlet cokoliv mimo, navíc, natož to pak tvarovat do konkrétních slov.

Ale troufnu si říct, že je to za mnou. Možná je to tím jarem, které už občas maličko vykoukne, takže i ve mně to začíná tak nějak zase klíčit. Zpětně nedokážu pochopit, jak je možné, že jsem celé měsíce nic nenapsala. Že jsem celé měsíce "nevypnula mozek" v tom mém speciálním významu.

Zklamu Vás, novou kapitolu ještě nemám, ale v hlavě už je - zaplaťpánbůh, že je ten blok pryč - zcela jasně a na papíře po dnešku první stránka a kousek. Takže ještě pár dní strpení prosím :-)

Zatím Vám v článku nabídnu tu tolik slibovanou ukázku Joshe :-) VAROVÁNÍ: Pokud jste takové citlivky na svoje vlastní představy jako já, tak se na něj nedívejte. Josh-originál v počátcích sloužil jako takový start a nutno přiznat, že ho v té povídce vidím i teď. Ale vlastně to vůbec není podstatné. Josh představuje každého chlápka, kterého vidíte Vy sami :-)


Další články


Kam dál